Tragedie pražské domobrany II.výzvy

Ku dvacátému výročí bitvy u Smedereva 8. listopadu 1914.     (Joža Stránský)

 

    Vypovězení války Srbsku Rakousko-Uherskem, po němž následovala částečná mobilisace včetně obou armádních sborů českých, zanechalo po prvním rozrušení u mužů starších 37 let přec jen určité uklidnění. To prýštilo z vědomí, které bylo vštěpováno rakouskvm vojínům po dobu jejich aktivní služby vojenské nebo záložního výcviku, že totiž do prvé výzvy příslušejí pouze do 37 let. Do druhé výzvy jsou zařazeni všichni záložníci překročivší věk 37 let až do 42 let. Poněvadž tedy částečná mobilisace vztahovala se pouze na ročníky první výzvy, příslušníci II. výzvy cítili se v bezpečí.
    Kromě toho bylo všeobecným pevné přesvědčení, že v nejkrajnějším případě při povolání II. výzvy bude této použito pouze ke strážní službě v hranicích „užší vlasti", jak o tom mluvily branné zákony rakouské i „Dienstreglement".
    Již málo dnů po vypovězení války rakouské monarchii Ruskem docházely do Prahy pro rakouský generální štáb krajně nepříznivé zprávy; z ruského bojiště od armády Danklovy i Aufenbergovy a daleko horší z jižního bojiště srbského od armády Potiorkovy.
Do Prahy přijížděly dlouhé nemocniční vlaky, které pozvolna naplňovaly lidskvm materiálem vojenské nemocnice i vé vyprázdněnvch školních budovách zřízené t. zv. reservní nemocnice a lazarety. Zprávy z ruského bojiště od Kraśnika a Ivangorodu nezněly nikterak utěšeně; ale daleko hrozněji zněly zprávy z jihu od Ložnice a Lešnice, zejména pak od Šabace vyvrcholené brzy autentickými zprávami o debaklu na řece Dřině v září 1914.
    V této době setkáváme se již na pražských ulicích a veřejných místnostech s raněnými vojíny nejrůznějších rak.-uherskvch národností a od nich dovídá se pražské občanstvo nejnovějších zpráv z bojišť, jimiž si doplňuje zprávy propouštěné tiskovým zpravodajstvím hlavního válečného stanu.
    Zprávy prostých vojínů z fronty přenášely se rychle do nejširších vrstev českého lidu různě zkreslené a zveličené, takže na srbského vojáka bylo brzy pohlíženo jako k legendární postavě a proto nelze se diviti, že připravované pochodové setniny měly hlavní přání: vyhnouti se srbské frontě.
Ve víru nových událostí bylo úplně přehlédnuto, že v rakouském parlamentě byl podán návrh na prodloužení povinnosti k válečným úkonům místo do 42 do 52 let! Zákon stal se také skutkem byť s malým, snížením nejvyšší věkové hranice jen do 50ti let. Význam tohoto zákona se záhy projevil. V době, kdy rak.-uherská armáda byla postihována jedním nezdarem za druhým, přinesl veškeren tisk příkaz cis. Frant. Josefa, že domobrany (t. j. druhé výzvy) může býti použito i mimo rámec užší vlasti. Tato tak důležitá událost unikla velké části české veřejnosti a přirozeně i příslušníkům postižené II. výzvy.

    Zmíněným zákonem, t j. prodloužením povinnosti k válečným úkonům a císařským příkazem stala se z domobrany tzv. kombatantní (bojová) tělesa, čímž byl osud i pražské domobrany zpečetěn.
    V několika dnech po vydání tohoto císařského patentu byla vypsána všeobecná mobilisace až do ročníku 1873, tedy do 42 let. V pražském kraji byli povoláni domobranci k nastoupení ve třídenních intervalech, nejmladším ročníkem dne 3. září počínaje, což se dálo od 3. do 14. září v Černínských kasárnách na Hradčanech. Narukovali tedy starší, vousatí a subtilní pánové do poměrů, na které již dávno zapomněli a jimž zvolna odvykli. Při známé flegmatické a dobrosrdečné povaze Pražanů nedá se divit, že v této vážné a pro domobrance osudové době měli tito ze svého narukování skoro legraci a v prvních dnech služby nevycházeli téměř ze smíchu při pohledu na nevojenská těla pánů mistrů, domácích a pod. V plném vědomí, že II. výzvy může býti použito pouze v rámci zemských hranic, brali také narukování jen na lehkou váhu.
První dny chodili ještě jen v „civilu", takže byly ieště zjevnými společenské rozdíly a sociální postavení jednotlivců a dle toho se i vyvíiel osobní styk. O kamarádství v těchto prvních dnech nebylo možno mluvit. Nejvýš o pozvolném poznávání se.
    Poměry se rázem změnily, jakmile asi po týdnu mužstvo „vyfasovalo" stejnokroje. Teď teprve začínala vojna a domobranci čím dál tím více začínali chápat vážnost své situace, ačkoliv se sami dosud utěšovali slovy: A co by s námi starými dělali? Mají až dost mladých a proto nás nechají pouze při strážní službě; nejvýš, že pojedeme do Komárna hlídat zajatce; konečně taková malá změna na chvíli nebude ani. škodit.
    Konečně po jakémsi výcviku v nedostatečné výzbroji a výstroji přišel rozkaz k opuštění domova, naši drahé Prahy. Víra a naděje jsou pěkné vlastnosti. Bez naděje nelze žít a "víra sílí člověka, jenže ne vždy, ne všude a ne ke každému. Pražská domobrana II. výzvy i s nadějí i s vírou odjížděla za příslušných vojenských opatření z Prahy do maďarského města Komárna, kde se koncentrovalo všech 9 praporů.
    Tu tiž šly události ráz naráz! Tešte dříve nežli se pražští „Landšturmáci" v Komárně ohřáli a naučili jísti tamní „guláš, paprikáš a špek" a piti „pálenku" a nějaké to „deci" vína, již přišly nové rozkazy: odchod k vlaku nasedat a jelo se. Kam? Nikdo nevěděl a ti, kteří narukovali do války s čistým srdcem, v němž chovali lásku k vlasti, znovu jako při opuštění Prahy, smutně zapěli: •Zasviť mi ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok!


Následovalo dislokování mužstva v Temesvár u, Ferencvárosi a Szakalháze; krátký pobyt v těchto místech banátské nížiny stačil k plnému poznání významu bolestivého odloučení od dlouholetého zaměstnání a hlavně od ženy, dětí, od rodiny! Těžce a smutně dolehl na pražské domobrance den 1. listopadu, svátek Všech svatých a Dušiček se vzpomínkami na Olšany a jiné pražské hřbitovy, kde rodiče spí věčný sen, zatím co jejich děti daleko v maďarské pusztě připravují se k „strážní službě!"
    Dne 5. listopadu byli domobranci zkoncentrováni v Temešváru, kde večer znovu nastoupili do vlaku a jeli zas do neznáma. V noci na 7. listopad jsme vystoupili a pochodovali tmou asi 10 km k Dunaji na srbskou hranici.
    Místo strážní služby přišel rozkaz k útoku přes Dunaj na Srbsko! Avšak sama milosrdná příroda nám v tom bránila a mohutný větrný orkán a bouře i rozbouřené vlny mohutného Dunaje vložily do srdce velitele parníku a vlečných lodí, připravených k naši přepravě, vědomí těžké odpovědnosti.
    Zadržel rozkaz k odplutí a tím většině pražských Landšturmáků prodloužil život o šestatřicet hodin.
    Dne 8. listopadu byl krásný klidný večer, ani potuchy po předchozí bouřlivé noci a dnu. Nový rozkaz k odchodu a pro povzbuzení nálady byl nám přečten rozkaz o chrabrosti domobranců z Chomutova, kteří prý u Valjeva statečně zadrželi postup Srbů. Za smutných dojmů loučili jsme se v duši se svými drahými i s kamarády a po několikakilometrovém pochodu nastoupilo přes 5.000 mužů na přepravní lodě a loďky a krvavý melodram započal. Plných 14 hodin zněly pod Smederevem příšerné zvuky boje, jež byla čestným, posledním doprovodem

tří tisíců padlých pražských domobranců druhé výzvy!!